U mě za domem rozhodně ne, stavte u sousedů. Fenomén NIMBY brzdí i veřejně prospěšné stavby

Za zkratkou NIMBY se skrývá anglický výraz Not In My Backyard (ne na mém dvorku). Odkazuje na snahu lidí zabránit výstavbě v oblasti, kde žijí nebo podnikají, přestože by stejný projekt podpořili klidně o ulici dál u svých sousedů. NIMBY v počátcích nemělo pouze negativní konotace. Poprvé se výraz objevil pravděpodobně v polovině 70. let 20. století v souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny v městě Seabrook v americkém státě New Hampshire. Právě elektrárny, dálnice nebo skládky obvykle lidem vadí nejvíce, problém ale mohou mít i s továrnami, kancelářskými budovami, a nakonec i s bytovými projekty. 

Továrny ani kanceláře tu nechceme

Výstavbu kanceláří ve svém sousedství podle dat Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) odmítá až 80 procent Pražanů, v případě továren je číslo ještě o deset procent vyšší. A zatímco nejméně by jim vadily služby pro seniory nebo třeba sportoviště a parkoviště, v případě nového bydlení se dělí na dva vyrovnané tábory. „Fenomén NIMBY způsobuje, že výstavba některých projektů se zpozdí, či k ní vůbec nedojde. V některých případech dokonce může jít o velmi potřebné stavby, jako je nová škola v oblasti, kde je jich nedostatek,“ říká ředitel Institutu plánování a rozvoje Hlavního města Prahy (IPR) Ondřej Boháč. 

Pozitivní sourozenec YIMBY

Ne vždy ale za frustrací místních stojí projekt jako takový, často jim vadí hlavně nedostatečná komunikace města nebo developera. Praha se proto pokouší plánovanou výstavbu představovat pomocí zmenšených modelů na veřejně dostupných místech, IPR zase pořádá nejrůznější akce, kde chce motivovat občany, aby se přiklonili k pozitivně smýšlejícímu proudu označovanému zkratkou YIMBY – tedy Yes, In My Backyard (Ano, na mém dvorku). 

„NIMBY a YIMBY jsou jako sourozenci, kteří v ulicích současných měst hledají svou cestu k ochraně minulosti a budoucí prosperitě, zastávají ale zcela opačné pohledy,“ vysvětluje architekt a urbanista Petr Hlaváček. Lidé podle něj rádi žijí ve světě, který dobře znají a který se nemění, ve světle postupující urbanizace ale Hlaváček považuje takový postoj za zcela neudržitelný. 

„Zastánci YIMBY si jsou vědomi toho, že stavební rozvoj v územích, která jsou pro to vhodná, jsou cestou, jak využít nápor nových obyvatel a dojíždějících jako příležitost k tomu, aby se ve městě žilo lépe všem, starousedlíkům i nově příchozím,“ dodává. 

S jakoukoliv výstavbou ve svém sousedství má problém třetina Pražanů, naopak čtvrtině obyvatel hlavního města nové projekty nevadí. Podle obchodního ředitele developerské skupiny Crestyl Viktora Peška opravdu při plánování pomáhá včasná komunikace. „Sousedé mají právo vědět, co se v jejich okolí děje a staví, aby se nepřekračovaly nějaké hranice – ať už jsou nastaveny jakkoliv,“ říká. Přesto se ale podle něj čas od času objeví tací, kteří odmítají výstavbu v jakékoliv podobě a domluvit se nechtějí. „Pak vzniká NIMBY,“ vysvětluje. Stavební řízení zabrzdí četná odvolání.

„Neodvolávají se přitom jen sousedé, kteří jsou výstavbou přímo dotčeni, ale často i lidé, spolky či sdružení, kteří nemají s lokalitou vůbec nic společného a jsou prostě jen proti jakékoli výstavbě,“ říká hlavní analytik společnosti Central Group Ondřej Šťastný. Řízení o projektech se pak může protáhnout o měsíce i roky. Šťasný dokonce tvrdí, že se dlouhotrvající stavební řízení  odráží v nízké dostupnosti bytů v Česku. . „Každé zdržení také projekt výrazně prodražuje, což se následně negativně projevuje na cenách bytů,“ dodává. 

Žádné novoty! Jen starý Opatov

David Wodinský, obchodní a marketingový ředitel FINEP, uvádí jako jeden z příkladů hojně diskutovaných projektů Nový Opatov, který má vyrůst v Praze přímo u stanice opatovského metra. Developer tam chce postavit osmipatrové kancelářské budovy s obchody, kavárnami a rozlehlým náměstím s parkem. „I přesto, že se do projektu promítlo mnoho podnětů z veřejnosti, stejně zůstává skupina, která by nakonec chtěla, aby se nepostavilo nic a zůstala zde náletová zeleň a z hlediska bezpečnosti rizikové místo,“ říká. 

„Je nicméně naším úkolem lidem vysvětlovat souvislosti, i když někdy máme pocit, že to nemá smysl,“ uvádí a současně dodává, že nikdy není možné zavděčit se všem. Jedni z nejpřísnějších jsou podle něj většinou sousedé, kteří se do lokality přistěhovali jako jedni z posledních. Paradoxně podle něj tedy nová výstavba méně vadí starousedlíkům.

Strach z léčebny

Ač se pojem NIMBY historicky formoval jako ne nutně negativní, s větším zaměřením na životní prostředí i podporu sociálních služeb, někdy právě výstavbu zařízení pro sociální služby brzdí. To když lidé protestují proti výstavbě skupinových domovů pro osoby s handicapem, duševním onemocněním nebo například bývalé vězně. U veřejnosti narážejí také léčebny pro drogově závislé nebo nízkoprahové kluby. 

S takovým odporem místních se v poslední době setkal například Královéhradecký kraj, který chce v Miletíně na Jičínsku postavit domov pro pacienty s duševním onemocněním. Projekt by měl být součástí již existujícího domova pro seniory, místní ale argumentují obavou o svou bezpečnost. Pozemky, kde chce kraj domov se zvláštním režimem postavit, navíc odpůrci považují za lukrativní a chtěli by je využít pro výstavbu nových bytů. Petici proti výstavbě podepsalo kolem 600 občanů města a okolních obcí. 

„Prostory nového zařízení, které budou sloužit jako multifunkční sál, může organizace nabídnout k využití městu,“ reaguje na kritiku starosta Miletína Miroslav Nosek. Domov podle něj do města přinese nové pracovní příležitosti, stavební úpravy na pozemku navíc umožní napojení inženýrských sítí pro případné další stavby domů či bytů v okolí. 

Postoje se mění s věkem i vzděláním

Sledovat konkrétní data o tom, kolik projektů v Praze blokuje fenomén NIMBY, je podle mluvčího IPR Marka Váchy prakticky nemožné. Na vině je těžká rozlišitelnost relevantních připomínek a různorodost důvodů, proč občanům konkrétní stavba vadí. „IPR ale provádí pravidelné vlastní sociologické šetření, kdy se na reprezentativním vzorku obyvatel Prahy ptáme na různé názory a postoje,“ říká. 

Jejich data za rok 2022 ukazují, že postoje veřejnosti se liší také podle sociodemografických údajů, jako je věk nebo profese. Zatímco mladým lidem v ekonomicky produktivním věku méně vadí kanceláře, střední generace je kvůli možnostem zaměstnání ochotna tolerovat také továrny nebo velká skladiště. 

Lidé v důchodovém věku by zase nejvíce ocenili stavby, ve kterých by našly své místo zdravotnické nebo sociální služby. Shovívavější k nové výstavbě jsou hlavně lidé, kteří bydlí ve větší vzdálenosti od centra a případně ti, kteří si informace o projektech vyhledávají na internetu. „Města se neustále vyvíjejí a mění. Praha chce být úspěšným městem, které ekonomicky a populačně roste. Pro takový rozvoj je však nutná výstavba jak nových bytů, tak objektů komerční a občanské vybavenosti či stavby dopravní infrastruktury,“ myslí si Boháč.