Nejhorší snad máme za sebou, ale čekají nás další výzvy, říká prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví

Kdybyste měli několika slovy popsat stav tuzemského stavebnictví a developmentu, jaká slova by to byla?

Jiří Nouza Nervózní očekávání, co bude.

Jiří Řezák Společenská rezignace.

Co ve vás ten pocit nervozity vyvolává?

JN     Po tom, čím si stavebnictví jako obor za poslední tři čtyři roky prošlo, tedy epidemií koronaviru, energetickou krizí, důsledky války na Ukrajině, inflací a s ní souvisejícími kroky ČNB, bych rád věřil, že to nejhorší máme za sebou. Život mě ovšem už několikrát poučil, že může být hůř. Nicméně jsem na stavebnictví jako takové, všechny, kteří v oboru pracují, hrdý, jak všechno zvládali a zvládají.

Před sebou teď ale máme další výzvy. A to jak v legislativě, kam patří například digitalizace stavebního řízení, tak v oblasti investičních aktivit ze strany veřejného sektoru, které teď stavebnictví drží nad vodou, či restartu bytové výstavby, jež byla zásadním způsobem utlumena. To je opravdu jen stručný výčet toho, proč ta nervozita a očekávání, co bude.

Zmínil jste rezignaci společnosti. V jakém ohledu?

JŘ      V posledních letech se nemohu ubránit pocitu, že jsme v oblasti rozvoje měst rezignovali na jakoukoliv změnu. Přitom architektura, stavebnictví i development jsou u nás na velmi vysoké úrovni. Jako národ jsme šikovní, pracovití a progresivní. A tak věřím, že je třeba jen pomoci veřejnosti otevřít oči. Například tím, že budeme vysvětlovat, jak mohou být živá a prosperující města společnosti i jednotlivcům prospěšná.

Oba jste členy platformy Urban Leaders Club. Z jakého důvodu vznikla?

JŘ     Velmi stručně řečeno, hlavním impulzem pro vznik tohoto sdružení byla právě ta potřeba diskuze s veřejností. Snaha společnými silami přispět k edukaci, která by vedla ke změně přístupu veřejnosti k otázkám rozvoje města.

Odbornými diskuzemi se jako červená nit už roky vinou stesky developerů na složitost povolovacího procesu a jeho délku, odvolávání se proti výstavbě, nejrůznější regulace. Co je hlavní příčinou tohoto stavu? A proč se nám to v Česku ani pětatřicet let po revoluci nedaří změnit?

JN      Nemyslím, že se to týká jen developerů. Ovlivňuje to investory obecně. Zjednodušeně bych to řekl asi takto: legislativní džungle, nevůle rozhodovat, nikdy nekončící možnost podat odvolání do rozhodnutí správních orgánů, roztříštěnost povolovacích procesů.

Na to, že systém nefunguje, doplácejí i všichni veřejní investoři. Řadu let třeba Ředitelství silnic a dálnic s dálniční infrastrukturou, v poslední době Správa železnic s projektem vysokorychlostních tratí, Praha se snahou o dobudování, vlastně spíš „dopovolení“ Městského okruhu. K tomu přidejte problémy s povolováním ener­getických a dalších staveb síťové infrastruktury. A to prosím hovoříme o strategických investicích tohoto státu!

 A proč se to nedaří změnit? Odpověď na tuto otázku hledám již mnoho let. Zatím bez úspěchu.

JŘ      Jedním z důvodů současného stavu je fatální absence jasných pravidel. Pevných mantinelů, které jedincům i nejrůznějším spolkům zabrání, aby opakovanými odvoláními blokovali, oddalovali, a tím pádem i prodražovali výstavbu. A nehraje roli, zda se jedná o projekty, za nimiž stojí město, stát, či soukromník.

Proč má být investor, který na vlastním pozemku, v jasném souladu s územním plánem a v případě metropole i Pražskými stavebními předpisy, nucen vést nekonečné diskuze a participační jednání o tom, jak má projekt vypadat?

Za zásah do rozvoje a přirozených potřeb obyvatel pak považuji i návrhy na nejrůznější regulace, s nimiž čas od času přichází zejména určitá část politické reprezentace.

Jaký má tento stav dopad na rozvoj metropole?

JN      Zcela na rovinu musím říci, že naprosto fatální.

JŘ      S tím nelze než souhlasit. To vidí každý, kdo se o téma alespoň trochu zajímá.

Kudy může vést cesta ke změně?

JN      Jsem přesvědčen, že v posledních letech se přístup investorů významným způsobem změnil, probíhá otevřená diskuze s obyvateli, samosprávami, které jsou mimo­chodem také investory, a dalšími dotčenými orgány státní správy. Problém je v tom, že i když jsou plány v souladu s územním plánem, jak zmínil i kolega architekt, lze investiční záměr různými obstrukcemi a odvoláními držet v povolovacím procesu téměř neomezenou dobu. Proč to jinde jde a u nás ne, to vážně nevím. Nebo tomu spíš nerozumím.

JŘ      Věřím, že změny postoje veřejnosti jako celku je možné dosáhnout promyšlenou a důslednou edukací, na níž se budou podílet všechny zúčastněné strany. A je mi jasné, že to není otázka měsíců, ale let. Možná i desetiletí.

Ke změně totiž dojde, až si lidé uvědomí, že jako obyvatelé města, jehož výhod využívají, mají nejen svá práva, ale také povinnosti. A jednou z nich je výstavbě a zahušťování města nebránit – ve svém vlastním zájmu. Stagnace rozvoje totiž v důsledku vede ke zdražování nájemního i vlastnického bydlení a problémům v dopravě na všech úrovních. A to už se dotýká jednoho každého z nás.

Lze nějak jednoduše odpůrcům výstavby vysvětlit, že se Praha musí rozvíjet dovnitř, zahušťovat se. Že potřebuje budovat lokální centra a dopravní síť odpovídající metropoli pro 2,5 milionu obyvatel?

JN      Jednoduše to asi nejde. Všichni ale musí pochopit, že existuje hranice, která se nesmí překročit – ať se jedná o veřejného, nebo soukromého investora.

A podepíšu, co říkáte. Praha se musí rozvíjet dovnitř, zahušťovat se. Je třeba, aby vznikala lokální centra, jinak město přestane jako celek fungovat a jeho správa se stane ekonomicky neudržitelnou.

JŘ      Lidem musíme ukazovat pozitivní příklady. Kdysi zanedbaná či „mrtvá“ místa, jež se díky investicím a nové výstavbě proměnila ve skvělé adresy. Podívejte se třeba na Karlín, jaký je dnes a jak vypadal na počátku tisíciletí.

Mně ale připadá, že kvalitní projekty v naprosté většině případů zůstávají stranou zájmu médií. Že mnohem větší prostor dostane to, co se nepovedlo. Jaký pak mohou mít investoři u veřejnosti obraz? A jak si mají za­stupitelé stát za projekty plánovanými na jimi spravovaných územích? Než by čelili nařčení, že jdou na ruku investorům, byli vláčeni médii a dehonestování na sociálních sítích, na podporu rozvoje raději rezignují. Výjimky ale samozřejmě existují. Za všechny bych zmínil Prahu 9 v oblasti Vysočan.

Dokážete na nějakém konkrétním příkladu ukázat, co způsobí, když tomu tak nebude? Jaké to má či bude mít dopady na Pražany, případně na metropolitní prstenec?

JN      Doprava je asi ten nejkřiklavější případ. Neposlouchá se to dobře, ale kolem hlavního města se nachází celá řada sídlišť naležato. Přirovnal bych to k lánům rodinných domků a domů, jejichž obyvatele je nutné nějakým způsobem dopravit do Prahy, kde ve většině případů leží jejich ekonomická aktivita. A tím „dopravit do Prahy“ nemám na mysli centrum, jen její okraj. Ovšem zajistit tuto službu v tak velkém rozsahu je nejen extrémně drahé, ale i velmi těžko proveditelné. Musíme si totiž uvědomit, že se nejedná pouze o veřejnou hromadnou dopravu, ale i o zajištění dopravní cesty pro dopravu individuální. A to je z řady výše uvedených důvodů téměř nemožné.

Doložit se to dá na řadě příkladů. Uvedu alespoň dva: každodenní tristní situace v ulici V Holešovičkách a na opačném konci Prahy průjezd z jižního sektoru metropolitního regionu přes obec Písnice a městskou část Libuš. Oba příklady spojuje jedno – dennodenní ranní ko­lony aut. O obchvatu Písnice se mluví spoustu let, či spíše desetiletí. A kam jsme se za tu dobu posunuli? Lapidárně řečeno, nikam. Asi to nikomu nevadí…