Motýli na Máji: Konečně máme vůli i peníze tvořit umění, mezitím se perou zapšklíci a zaprodanci
Na obchodní dům Máj před několika dny usedli barevní motýli umělce Davida Černého. A přestože si odpůrci stěžují, že měla instalaci díla předcházet rozsáhlá diskuse, zdá se, že se k celé věci v posledních týdnech vyjádřil snad úplně každý a řečeno bylo vše. Nutno dodat, že debata se do značné míry již tradičně smrskla do českého „ideologického“ rámce, kdy na jedné straně stojí „komunisté“ a „zapšklíci“, jak je označuje sám Černý. Ti prý blokují snahu schopných lidí cokoliv udělat. Na druhé straně stojí zaprodanci peněz, kteří namísto společností očekávaného altruismu podporují umění, pomocí kterého se dělá jen PR kapitalistům a jejich touze po ziscích.
Nechci věc zlehčovat. Debata o tom, co má a nemá být umístěno na budově, která je národní kulturní památkou, je na místě. O to víc, když se jedná o veřejný prostor v centru města, který není jen věcí soukromého majetku. Malicherné hádky, kdo je jak velký kapitalista nebo naopak levičák, však zastírají skutečné problémy v diskusi, která je pro další rozvoj Prahy extrémně důležitá. A netýká se to pouze uměleckých děl, ale výstavby celkově.
Česká metropole se nachází v bodě, kdy velké developerské skupiny s dostatkem kapitálu chystají rozvoj velkých územních celků v širším centru města a další výstavbu za miliardy korun. Řada z nich již plánuje či uvažuje v rámci svých projektů uvolnit značné sumy právě do uměleckých děl, která obohatí jejich projekty. V překladu: máme vůli v Praze vytvářet umění a máme i peníze. A to je ve městě, jehož obyvatelé brečí, že v něm od výstavby Tančícího domu nevznikla poutavá stavba, skvělá zpráva.
Aby to však fungovalo, je nutná změna myšlení spočívající ve větší otevřenosti, obroušení hran a odvaze.
O nedostatečné otevřenosti se často mluví v souvislosti s developery. Problém je ale i na druhé straně. V případě motýlů na Máji to byl kladný posudek památkářů na umístění díla, ke kterému se nemohli novináři zprvu dostat a diskuse v éteru tak probíhala bez znalosti jejich klíčových argumentů.
Otevřenosti musí předcházet spolupráce všech zúčastněných stran - investora, památkářů, města a dalších. Relativně dobře to funguje například ve Vídni. Jednotlivé strany jsou spolu ochotny mluvit, dělat ústupky a neposílat se na prvním třecím místě někam do hlubin. Tento ústupek však v tomto případě není prohra, jak to vnímáme my, ale naopak odvaha. Odvaha přijmout i jiný pohled a přístup.
A právě odvaha nám chybí nejvíc. Město je živý organismus, který se neustále mění, i když v delším časovém horizontu. Budování veřejného prostoru není boj na život a na smrt. Zákony, normy či městské instituce dávají developerům i umělcům hranice, ve kterých se mohou pohybovat. Aktivita občanů nad rámec toho je důležitá, protože i v rámci pravidel lze nadělat škody. Pokud ale budeme bránit všemu, co se vymyká současnému standardu, nikdy nepostavíme nic výjimečného. A smutně budeme koukat na Tančící dům a stěžovat si, že se nikdo o nic podobného nesnaží.
