Chybík a Krištof vyváží brněnskou architekturu do světa. Domy navrhli pro Tiranu i New York

A právě do brněnského ateliéru přijíždíme během jednoho jarního čtvrtečního odpoledne. V otevřeném kancelářském prostoru se to hemží mladými lidmi, kteří si vzájemně ukazují nákresy, diskutují a pobíhají od jednoho stolu k druhému. Zatímco ovzduší v jinak minimalistickém studiu víří hlasitá kreativní činnost, zakladatelé Chybík a Krištof jsou ve vedlejší zasedačce zabraní do schůzky. Sklo, které nás v ten moment odděluje, tlumí většinu zvuků, ale z neverbální komunikace, kterou odezíráme, je jasné, že ani po více než deseti letech kontinuální spolupráce architektům nechybí zápal a že je jejich práce baví. 

Brno–Tirana–Londýn

„Můžeme si povídat po cestě?“ ptají se, když po chvíli rázně vycházejí ze zasedačky. Z brněnského ateliéru na Dominikánském náměstí míříme k Mendelovu skleníku, stojícímu v zahradách augustiniánského kláštera ze 14. století. V 70. letech 19. století ho smetla bouře a naši dva architekti se rozhodli vzdát mu hold začleněním původních základů do nového pojetí ocelové konstrukce, která nehledá inspiraci v ničem jiném než v Mendelových zákonech dědičnosti. Citlivý přístup k historii, smysl pro detail a hledání nových vztahů mezi materiály a tvary prostupují celým jejich portfoliem. 

Začínáme debatou o první publikaci studia Chybik + Kristof s anglickým názvem Crafting Character, která je podle jejich vlastních slov důležitým mezníkem v profesním vývoji pro ně jako dvojici i jednotlivce. Sborník čtrnácti studiových projektů je představením jak staveb už realizovaných, tak těch, které zatím zůstávají jen na papíře. Architekti v něm formou fotografií a ilustrací otevírají témata cenové dostupnosti, integrace a modularity. Na otázku, v jaké fázi života se nyní jejich studio nachází, odpovídají jednoznačně – v pubertě.

„Našemu ateliéru je teď necelých čtrnáct let, to je věk, kdy se člověk poprvé staví na vlastní nohy. Začíná přemýšlet, jestli nevyrazit na zkušenou do zahraničí, třeba na střední školu. A to prožíváme i my, taky se začínáme víc osmělovat a pronikáme na zahraniční trhy,“ říká Chybík. Kromě toho, že s Krištofem nově otevřeli pobočku v Londýně, slaví v poslední době úspěch například s návrhem multifunkční věže v albánské Tiraně. 

Budoucnost ve flexibilitě

A právě využití staveb pro různé funkce je jedním z témat, u něhož se společně po cestě k Mendlovu náměstí zastavujeme. „Polyfunkční stavby, které kombinují více využití – například bydlení s prací –, jsou mnohem udržitelnější než ty, které slouží jednomu účelu,“ říká Chybík. „Viděli jsme to během covidu. Čtvrtě, jež byly čistě určené pro práci, byly najednou úplně mrtvé. Chyběl tam jakýkoliv pohyb a život,“ doplňuje Krištof. Shodují se, že pokud je stavba využitelná různými způsoby, roste i její hodnota.

„Budoucnost nespočívá v létajících autech a bizarních tvarech. Vidíme ji ve flexibilitě staveb, které se musejí dokázat přizpůsobit změnám, k nimž už dochází a ještě docházet bude,“ myslí si architekti. Kromě již zmiňované věže v Tiraně se tak dostáváme třeba k jejich návrhu na revitalizaci newyorského mrakodrapu Paramount Plaza ze 70. let minulého století. Autoři se návrhem pokusili reagovat na krizi kancelářských budov po covidu spojenou s poklesem jejich hodnoty, kdy najednou místa doposud plná pracovního shonu zela dlouhou dobu prázdnotou. 

Namítám, že pokud lidé najdou vše přímo v místě bydliště, mohou se zacyklit v jedné lokalitě. Takovou obavu ale ani jeden z nich nesdílí. „Dokud mají lidé svobodu pohybu, je na nich, jak s ní naloží,“ myslí si Chybík. Podle Krištofa je stěžejní dát jim možnost zůstávat na jednom místě, aby nemuseli za prací cestovat na velké vzdálenosti. 

Dvě cesty k architektuře

Ačkoliv právě Krištof by měl být podle mých rešerší tím tišším z architektonické dvojice, která navenek působí trochu jako jin a jang, po cestě si slovo bere stále častěji. A tak se ptám, jak se za dobu více než desetiletého přátelství a spolupráce jejich vzájemná dynamika změnila. 

„Zestárli jsme a unavili se,“ smějí se oba. Dvě původně odlišné osobnosti – extrovertnější Chybík a plašší Krištof – se postupem času přiblížily. Rozdílné ale zůstávají cesty, po kterých se k architektuře dostali. Chybík prakticky vyrůstal na Stavební fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde dodnes učí jeho otec, naopak Krištof se do architektury zamiloval tak trochu náhodou. Ta náhoda se však nakonec ukázala jako velmi dobrá: Krištof se svým dlouholetým pracovním partnerem získali řadu ocenění, včetně prestižní ceny AR Design Vanguard v roce 2019. „Spojila se u mě touha něco tvořit se zájmem o multidisciplinaritu,“ říká. 

Během procházky brněnskými ulicemi se díky nim cítím jako místní, trochu spěcháme, a já tak ne vždy stačím jejich dlouhým krokům. Času není nazbyt, přibližně za hodinu je čekají další pracovní schůzky. Přesto mi ho věnují bez kompromisů a je vidět, že pro ně architektura není pouhou rutinou. Brzy se před námi rýsuje dlouho očekávaná skleněná stavba, a zatímco si sedáme na zahrádku místní kavárny, dotýkáme se tématu prostupování profese do jejich osobních životů.

Muži ženám i seniorům

S příchodem vlastních dětí si ve vztahu k architektuře začali více všímat nepřístupnosti měst pro různé skupiny obyvatel. Kromě odstraňování bariér v prostoru, které jsou často neřešitelným problémem pro rodiče s kočárkem i vozíčkáře, ve své práci zohledňují také specifické potřeby na základě pohlaví nebo věku. „Základním parametrem pro to, aby město fungovalo, je nepochybně bezpečnost,“ říká Chybík. „Když navrhujeme veřejný prostor, klademe důraz na osvětlení a přehlednost. Minimálně v tomto kontextu se musí architekti snažit lépe pochopit, co která skupina obyvatel potřebuje,“ myslí si. S přihlédnutím k aspektům bezpečnosti volili například osvětlení Mendlova náměstí, které díky stínidlům zabraňuje světelnému smogu a současně dostatečně osvětluje celý prostor bez vytváření nebezpečných tmavých zákoutí. 

Konkrétně u tohoto návrhu ale zažili ostrý střet očekávání veřejnosti s realitou. „Některé projekty potřebují čas. Mnohdy narážíme na rozčarování veřejnosti, protože vizualizace obvykle pracují s již vzrostlými stromy a s tím, že ta lokalita už nějak funguje. V praxi však ze začátku takové místo vypadá stroze, jsou tam teprve mladé stromky. A v případě Mendlova náměstí jsme ho navíc otevírali v zimě, takže to mohlo působit depresivně,“ popisují architekti.

Přesto byla podle jejich slov možnost navrhnout „Mendlák“ neopakovatelným zážitkem. Náměstí jako taková jsou již ve většině případů historicky definovaná a hledat volný prostor v už existující zástavbě není snadné. A jak se vyrovnávají s kritikou? „Člověk si jednoduše musí být jistý tím, co dělá,“ říká Chybík. 

„V naší kariéře už přišel Omán, přišla Albánie… člověk musí něco nového pochopit, něco nového přijmout,“ vyjmenovává Krištof jen malou část lokací, kde oba slaví úspěchy. Přesto když se ptám, které místo je podle nich podceňovaným architektonickým outsiderem, odpovídají, že jednoznačně Brno. „Kdybych ale měl celý život pracovat jenom zde, tak bych to nepřežil,“ odlehčuje s nadsázkou Krištof a jeho kolega propuká v smích. S trochu vážnější tváří se však oba shodují, že právě rozmanitost práce architekta je něco, co je stále pohání.

Kromě úspěchů ale reflektují také to, co podle nich mohlo vyjít lépe. Zmiňují třeba architektonické soutěže na pražské hlavní nádraží nebo filharmonii, ve kterých se jim zvítězit nepodařilo. „Byli jsme mile překvapení, že nás do obou soutěží vybrali,“ říká Krištof. „Ale taky nemile, že jsme nevyhráli,“ dodává Chybík. Opět se smějeme, nicméně u soutěží se ještě na chvilku zastavíme. Architekti jich totiž za sebou mají bezpočet. 

Vybavenost, která je naše

„Naší výhodou určitě je, že máme zkušenosti ze zahraničí. Víme, jak postavit tým, který poté dokáže na papír přenést návrh dostatečně dobrý na to, aby ho lidé nakonec zaplatili z veřejných rozpočtů a dělal jim radost,“ vysvětluje Krištof. „Hlavák nás mrzí, protože jsme měli jiný přístup než ostatní a snažili jsme se k té původní staré budově přistoupit velice citlivě,“ doplňuje Chybík. On sám ale považuje za neméně důležitou například vyhranou soutěž o návrh galerie v Ústí nad Orlicí. „Ta stavba bude pro město naprosto zásadní. Z brownfieldu bude městská galerie, a pokud se něco takového v menším městě podaří, je to přesně ten důvod, proč si obyvatelé řeknou – proč bychom se stěhovali do většího města? Nic nám tady nechybí.“ 

Dalším jejich oblíbeným projektem je jihlavská multifunkční aréna. „Společným jmenovatelem Ústí nad Orlicí a Jihlavy je, že se obě města rozhodla architektonické studio vysoutěžit. Nehodnotila pouze cenu, ale taky kvalitu,“ říká Chybík. Jihlava navíc zašla ještě dál, stadion se totiž nakonec místo na periferii rozhodla umístit do centra města. „To, co dělá město městem, je soustředění jeho hlavních funkcí do středu. Synergický efekt pak funguje příkladně – z veletrhu na stadionu si skočím na oběd do místní restaurace, ta následně díky většímu počtu zákazníků opraví třeba fasádu nebo postaví zahrádku,“ rozvádějí architekti způsoby, jakými se může do menších a středně velkých měst vracet život. 

„My nejsme architekti rodinných domů. Nikdy jsme nebyli a nikdy nebudeme. Nás baví práce s veřejností a architektura je fantastická v tom, že s sebou přináší propojení potřeb společnosti s našimi vlastními vizemi,“ říká Chybík. Češi se podle něj postupně učí, co jim participace na veřejném prostoru přináší, stále víc taky dokážou dobré návrhy ocenit. 

Zda je možné přenést prvky z Brna do jiných zahraničních projektů, například do Tirany, se ani jeden z nich neodvažuje odhadovat. „Určitě ale můžeme brněnskou architekturu exportovat do světa,“ říkají. Právě sem chtějí lákat nové talenty a vybudovat tak centrum, které bude kumulovat mezinárodní a generační názory na architekturu. „Žije se nám tu skvěle a věříme, že Brno má co nabídnout,“ říkají ke svým ambiciózním plánům do budoucna.