Česko jako daňový ráj majitelů nemovitostí. Deset evropských států, které vlastníka vytrestají
22. 4. 2025 Jaroslav Bukovský
Když už Češi jednou dosáhnou i při rekordních cenách nemovitostí na vlastní byt, nemusí se strachovat, že by jim radost z nového bytu v následujících letech kazilo něco tak nepříjemného, jako jsou třeba daně z nemovitostí. Česko je totiž dlouholetým evropským přeborníkem v disciplíně nízkého zdanění vlastního bydlení. Výnos daní z nemovitostí podle posledních dostupných dat činil v roce 2023 pouhé tři desetiny procenta z tuzemského HDP, což znamená vůbec nejmenší výnos ze zdanění nemovitého majetku napříč unijními zeměmi. Kapkou v moři je i v rámci celkových daňových příjmů země. Z nich tvoří jen sedm desetin procenta, a její význam pro celkový daňový příjem státu je tak opět v Česku z celé Unie nejmenší.
„V Česku je zdanění rezidenčních nemovitostí extrémně nízké. A to jak v absolutním vyjádření, tak jako podíl na HDP. Daňové zatížení je v řádu vyšších stovek až nižších tisíců korun ročně, a to hlavně z důvodu, že nezohledňuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti, ale vychází z tabulkových cen a koeficientů,“ uvádí Jakub Veverka z realitního portálu Videobydleni.cz.
Právě duben je v Česku měsícem výběru daně z nemovitosti. Ta nebude ve většině domácností důvodem pro chudé velikonoční svátky. Jak totiž plyne ze statistik Tax Foundation Europe, v průměru Češi v roce 2022 odváděli rovné jedno promile hodnoty jejich nemovitosti. Méně v rámci celé Evropy už zaplatí majitelé nemovitostí jen ve specifickém Lichtenštejnsku nebo ve Švýcarsku. V průměru pak občané unijních států zaplatili více než čtyřikrát tolik, a to 0,45 procenta ročně.
„Česko má jeden z nejnižších příjmů ze zdanění nemovitostí v Evropě a také v regulaci nebo daňovém zatížení patří k zemím, které k počtu vlastněných nemovitostí nepřihlížejí,“ říká šéf startupu Ownest Martin Machala. Nejdražší je z pohledu daní držet nemovitosti v Řecku, na Islandu a ve Velké Británii, kde reálné daně z nemovitostí dosahují podle Tax Foundation až téměř dvou procent, což byla v roce 2022 podle stejného zdroje i realita Spojených států.
Celá řada zemí má pak svá daňová specifika typicky orientovaná na majitele více nemovitostí, přičemž krom počtu zohledňují často i jejich účel. Tak například Francie a Itálie rozlišují daň podle toho, zda jde o hlavní bydliště nebo druhou nemovitost. Druhé a rekreační nemovitosti jsou pak zatíženy vyššími sazbami. Ve Velké Británii je daň z nemovitostí navázaná na rozdíl od Česka na tržní ceny nemovitostí. Jinde, jako třeba v Berlíně, pak vlastník platí daňovou přirážku za neobydlený byt.
Relativně směšné zdanění nemovitostí je podle expertů důvodem, proč se do Česka stahují investoři zvenčí. „Investoři z celé Evropy uklízejí peníze do Česka, čímž lze částečně vysvětlit i přemrštěný růst cen tuzemských rezidenčních nemovitostí,“ dodává Veverka. Jako příklad uvádí například silnou aktivitu italských investorů v severních Čechách.
„Třeba okres Most je znám tím, že italští investoři tu skupují celé balíky bytů,“ dodává Veverka. Současný systém zdanění se tak dostává pod palbu kritiky. Nejnovější studie tuzemské výzkumné organizace Paq Research z letošního jara například doporučuje více vázat nastavení daně na lokální ceny, a to zejména pozemků. Zároveň navrhuje ošetřit výši daní pro nízkopříjmové vlastníky.
Zatím ale Česko jen s mírnou nadsázkou zůstává realitním daňovým rájem. Jak daní nemovitosti ostatní země v Evropě, anebo – jinými slovy – jakými směry se může milosrdné české zdanění hypoteticky časem posunout?
